PŘÍPĚHY VŠEDNÍHO DNE
3. Cestování v dobách ČSSR
Narodila jsem se v roce 1970, češce a francouzovi, jako třetí dítě. Tatínka jsem si bohužel neužila, protože tragicky zahynul v roce 1971. Maminka měla dosti těžké období a tedy když napíši "děkuji Pánu Bohu", tak to tak i cítím. Potkala muže s velkým srdcem - mého náhradního tatínka. Ten se o nás staral všechny velice dobře a příkladně. Jako všechny děti jsme někdy byli zlatí, někdy na zabití a někdy nemocní.... o to mi v tomto článku jde. Já jsem totiž ve věku necelých 3 letech onemocněla zápalem plic a to tak těžkým, že mi lékařka doporučila cestu k moři. Dnes asi žádný problém, ale v roce 1973? Velký! Jak jsem psala, staral se o nás příkladně a tak díky tomu vznikl nápad, Žaklínka pojede k moři. Ale kdo pojede s ní? Nikdy mi pořádně nevysvětlili proč padla tato volba, ale vyhrál můj nový tatínek a děda /tatínek mé maminky/. Tedy pánové si vzali dítě a nasedli jsme do auta značky Škoda, táta byl skvělý řidič a jelo se. Kam? No přece do Bulharska. Kam jinam. V té době se nejezdilo do Jugoslávie jak si kdo namanul. Jenže co se nestalo. Na hranicích při dokládání kdo je kdo, bylo velké pozdvižení. Nový tatínek se jmenoval Vokřál, já Malá, a děda jako maminka za svobodna - Bašta.... dnes se děti kradou legálně i nelegálně.... ale tehdy to tak rozšířené nebylo. Ovšem podezření na oba muže padlo hned. Tatínek byl rozený diplomat a tak vše vyřídil a já dostala cestovní doložku, kterou mi vystavili ještě na těch hranicích. Mám ji dodnes schovanou.
2. OBTĚŽOVÁNÍ OD KOLEGY
Dnes se daleko více hovoří o obtěžování kolegy, jako velkého prohřešku. Dříve se to tak nebralo... ještě před cca 10 lety, snad každá byla někým "obtěžovaná" a když né, tak to bylo chápáno spíše jako její mínus. To fakt o ní nikdo nestál? Dost často to bylo v rámci legrace a tak to ani nikdo příliš neřešil. A dost často, když to došlo do fáze, která se nám nelíbila, vyřešely jsme to po svém. Například takto:
Byla super firemní akce - výjezd na stmelení kolektivu a vypuštění páry. Zábavu jsme někdy pro kolegy připravovali my. Někdy se nabrala agentura. Vždy se to vydařilo, protože jsme chtěli, aby se to vydařilo. Nikdo nejel s pocitem, že se uvidí. Každý jel s tím - bude to super!
Vyhrála lokalita - Orlík. Pro letní akci super místo. Není to daleko od Prahy, koupání, příroda....
První aktivita pro zaměstnance banky - běhání po lese a hledání schovaných slepičích vajec.... místní nechápali, jako vlastně vždy, když jsme někde takto "řádili," co to v lese děláme. Jedno malé dítě s údivem sledovalo, jak sbíráme slepičí vajíčka různě po stromech apod. Asi tak by asi koukalo, kdybych "dojila žirafu z reklamy". Nás ale jejich údiv ve tváři neodradil a tak jsme běhali a soutěžili. A jak už to bývá, naše zručnost spočívá v ovládání počítače, marketingu atd. Toto není úplně doména lidí pracujících v bankách... ikdyž je potkáváte v tělocvičnách a tam vypadají, jak usilovně a pravidelně cvičí... a tedy první úraz na sebe nenechal čekat. Při boji o vajíčko jsem ucítila střet mé hlavy s hlavou mého kolegy. Jeho hlava, musím uznat, byla daleko tvrdší a tak jsem odletěla jako nakopnutej balonek... jenž to byl les. Mě v tom letu překážel strom - rána....tma a po probrání jsme zjistila, že mám rozlomené brýle. Nic se neděje, na tyto akce je zajištěn i zdravotní dozor - hlava vydržela a tak se jede dál. Během mého ošetření ovšem jiný kolega špatně šlápl na kořen stromu a ouha, kotník. To už nebylo tak lehké a byl to výron.... a do hodiny byla ještě jedna zlomená ruka....
Doktor na místní chirurgii vskázal - dnešní sportování ZAKÁZÁNO - jděte se raději koupat. Jsme zvyklí poslouchat, tak se i stalo. Koupání bylo fajn a nikdo se netopil....zatím. Dokud nepřišel večer a nálada většiny pod tlakem dne a vlivem alkoholu stoupala. Okolo jedné hodiny ranní se rozhodlo - konec tance - jde se plavat.... je to přece zdravé! A tak se tlupa lidí rozběhla k vodě. Jenže zde pod vlivem alkoholu někteří ztratili soudnoust a zábrany a tak to tak i dopadá....
Jeden muž, doposud "obtěžoval" jen tak v mezích, dostal nápad - opravdu blbej, jak už to v takovém stavu bývá. Vrhne se na kolegyni a sundá ji vršek od plavek. Jak jsem již psala, harašení?... když se nám to nelíbí, zvládneme se ubránit. Takovu facku jsem snad viděla jen ve filmu. Trochu zaražená jsem očekávala jeho reakci, až se probere z toho otřesu - byl to přeci jen manager o nějaký ten stupínek výše než my... a reakce " ty jsi blbá, nebo co? vypadlo mi z brejlí sklo za 15 tisíc, to mi zaplatíš" obě jsme se začaly děsně řechtat a plavat od tohoto zoufalce, který se snažil vylovit ze dna Orlíka svoje drahé dioptrické sklo....
A takto se na ně musí - rána a nechat je na pospas jejich osudu .... nečekejte ale jejich prozření, to se nestane!
1. KDYŽ NÁM BYLO TŘINÁCT...
Jedu jako většinou z práce unavená busem.... a za cestu cca 20 minut jsem zažila co někdy nezažiju za celý týden.
Když jsem vešla do klasické pražské linky a jediná myšlenka, musím si sednout, jsem fakt unavená. Rozhlédnu se okolo a ejhle, tady sedí paní středního věku a hraje si s mobilem. To by mohlo být ok. Při dosednutí ucítím divný zápach, co to je? Ouha, paní se asi dlouho nemyla...mobil je ovšem dražší a co to dělá? A jé, hraje hry. Ani oblečení nevypadá zašle, ale vůně jako kdyby spala někde v krabicích pod mostem. Řidič jede, jako když nás ukradl a tak při jedné zatáčce jsem byla odstředivou silou natlačena na tuto paní. Nebylo to opravdu příjemné, ale co následovalo bylo ještě lepší. Paní se na mě podívala, jako bych to udělala schválně a zakřičela: "jasně. klidně mě zasedni". Nemohla jsem si pomoci a z pocitu, kdy se vám chce křičet jsem zvládla se jen začít smát. Ona se znechuceným obličejem zvedla na další zastávce vystoupila.... chvilku jsem ještě přemýšlela co se to stalo. Když mou pozornost upoutala skupinka třináctiletých dívek. Holky nastoupily a bez kontroly svého hlasu si povídaly. "Tak co, pozval tě ten Mareš někam?" druhá chvilku jako by váhala co řici, "jo pozval. na večeři". To se holky daly do velkého smíchu... tak si říkám.... holky už chodějí s klukama na večeře? To my tak maximálně na zmrzlinu. Jenže ony pokračovaly..."to je super, tak až tam budete, omluv se na záchod a zdrhni mu. Aby hajzl věděl jaký to je!" A následoval zase smích. Začala jsem se usmívat a mimoděk zjistila, že se usmívá půlka autobusu. Holky ani netušily, že vlastně baví celý autobus, ale to by jim asi nevadilo. Dívkám ovšem děkuji, díky jejich debatě jsem úplně zapomněla na nepříjemnou smradlavou paní a můj pocit při vystupování? Svět je fajn :)
